Kdo z těch, kteří tohle čtou a někdy mě viděl, asi si mě těžko představí vybaveného čírem, bundou počmáranou vším možným & nemožným, zavíracími špendlíky a dalšími nezbytnými proprietami. Leč není to o mně, neboť německy nevládnu. Nicméně stojím před nelehkým úkolem napsat něco o knize, která se mi nelíbila. Nelíbila se mi natolik, že jsem ji nedočetl a to se mi u beletrie dlouho nestalo. A už vůbec se mi to nestalo u autora, jehož jinou knihu jsem přečetl jedním dechem (pravda před několika lety – ale člověk se mění, že).
Problém je v tom, že ta kniha v sobě slučuje všechno, co nemám na beletrii rád – přeskakování mezi dvěma dějovými linkami, které se asi časem někde spojí v brutálním klimaxu (nebo klimakteriu) celého díla; přítomný čas – ovšem jenom někde, aby se dalo sklouznout do tradiční formy vyprávění a po čase čtenáře nasrat návratem k presentu a pár stránek ho zase dráždit; v neposlední řadě je to potom nespisovný deníkový charakter jedné z dějových linek. Všechny tyhle tři věci jsem ochoten překousnout. Ovšem pouze každou zvlášť (možná v páru), takže na knihu se teď práší v knihovně, a já se asi nikdy nedozvím, jak to dopadlo s onou mladou dámou, která si vede deník – mimochodem, znali jste někdo pankerku, která si v osmdesátých letech vedla deník? Stejně tak mi (asi navěky) bude utajen další osud východoněmeckého alkoholika (pravděpodobně v pankové výslužbě) – i když tomuhle bych se až na dederónovitost a nechuť k vodce mohl trochu přiblížit.
Takže je mi líto, Konec punku v Helsinkách je věc, která se P.T. čtenářstvu možná bude líbit, ale já zůstanu u svých oblíbených knih, které občas možná nevládnou experimentálními styly, ale dají se číst. A na Rudiše budu vzpomínat jako na člověka, co napsal Grandhotel, který v sobě sice nesl spoustu z výše uvedeného, ale pravděpodobně díky tématu, se kterým jsem neměl nic společného, jsem jej dočetl. Autor by v tom neměl hledat nic osobního, podobně se stavím k Adalbertu Kolínskému a Elišce Kutnohorské…
A ty, kteří tvrdí, že nemůžete napsat nic o knize, kterou jste ne(do)četli, odkazuji na jeden citát: Pravda, někteří lidé by snad mohli namítnout, že se to příčí etice, ale kultivovaný člověk si uchovává jistou morální flexibilitu.
Comments [1]